Malá víla

            Jako první sem přidám jednu mou starší povídku, na které jsem pracovala se svou kamarádkou. Příběh je trošku morbidnější. Snad někoho zaujme :)

Malá víla

         Chladný podzimní vánek si pohrával s listím stromů stojících u dlážděné cesty. Pár lístku se odtrhlo a vítr je zavál až k polorozpadlé budově domu, před kterou stála malinká holčička s blonďatými loknami. Měla na sobě roztomiloučký růžový halloweenský převlek víly. V ruce držela hůlku a vyděšeně se dívala na starý zchátralý barák, před kterým stála spolu se svými "kamarády".

"Tak uděláš to nebo ne?" řekne jeden z kluků a udělá k ní krok vpřed.

"Když já nevím. Nevypadá to jako by tam někdo bydlel." Odpoví mírně vystrašeným hlasem holčička. Byla nejistá, ostatní děti ji přemlouvaly, aby šla právě do toho baráku koledovat sladkosti, že prý tam bydlí starý pán se svojí manželkou a dávají dětem na halloween spoustu sladkostí. Dům stál až úplně na kraji města, tak si nikdo z nich nebyl jist, zda tam opravdu někdo bydlí, ani malá holčička v téhle části města nikdy nebyla, a tak ani nevěděla, že tu vůbec nějaký barák stojí.

"Tak dobře já to teda zkusím." Svolí holčička po dlouhodobém přemlouvání. 

Odhodlaně vykročila směrem k baráku, ale jak se k němu přibližovala, začínala být čím dál víc na pochybách, jestli je to dobrý nápad. Bohužel už nebylo cesty zpátky. Nechtěla před všemi vypadat jako strašpytel. První schod, druhý, třetí a už byla u dveří a natahovala ruku po klepadlu ve tvaru čerta. Poněkud nejistě zaklepala a vyčkávala. Nic. Zkusila to ještě jednou. Pořád nic. Už byla na odchodu, když se dveře se skřípavým zvukem otevřeli. Holčička se vyděšeně otočila na děti stojící opodál.

"Tak jdi dovnitř, alespoň to zkus, určitě tam jsou." Křičely na ni. Holčička polkla a sebejistě vkročila dovnitř baráku. Uvnitř to nevypadalo obydleně, vlastně to bylo dost zchátralé. Barák byl dřevěný jak z venku, tak zevnitř. Dřeva byla ztrouchnivělá a všude byly pavučiny a prach. Malinká holčička polkla a rozhodla se odejít, ať si ostatní říkají co chtějí, ale tohle místo jí nahánělo hrůzu, nechtěla tu být už ani o vteřinu déle. Už už se chtěla otočit, když v tom … BUM. A tma. Dveře se zabouchly. 

Jediné světlo do domu pronikalo přes roztrhané, staré látky zakrývající okna připomínající závěsy. V šeru se dívenka prudce otočila a začala zběsile lomcovat klikou. Nic. Otočila se zpět do místnosti, musí najít jiný východ. Zadní dveře, nebo alespoň něco. Několikrát zamrkala, aby si její oči zvykly na tmu, musela se zorientovat. Stála v chodbě, po její levici byly schody, které nejspíš vedly na půdu, a nebo do druhého patra domu. Napravo byla místnost připomínající obývák chodba vedla dál, těsně za schody byly dveře a na úplném konci chodby byla místnost, podle stolu, který holčička z části viděla to musela být jídelna nebo kuchyně, tam většinou musí být zadní vchod, tam se ona musí vydat. Udělala krok směrem ke kuchyni, když od schodů zahlédla nějaký stín. Samu sebe přemlouvala, že se jí to jen zdálo a pokračovala dál v cestě. Čím blíž se přibližovala ke kuchyni, tím víc jí připadalo, že jí někdo pozoruje. Zrychlila. Došla do místnosti a opravdu, byla to kuchyně a na druhé straně byly dveře. Vydala se k nim, ale než k nim vůbec došla, spadla na zem sklenička. Holčička vykřikla, upustila na zem hůlku i pytlík s nasbíranými sladkostmi a ty se rozletěly po celé místnosti.

Čím blíž se přibližovala ke kuchyni, tím víc jí připadalo, že jí někdo pozoruje. Zrychlila. Došla do místnosti a opravdu, byla to kuchyně a na druhé straně byly dveře. Vydala se k nim, ale než k nim vůbec došla, spadla na zem sklenička. Holčička vykřikla, upustila na zem hůlku i pytlík s nasbíranými sladkostmi a ty se rozletěly po celé místnosti. Pomalu se otáčela. Srdce jí bušilo jako o závod. Byla vyděšená k smrti. Doufala, že ve skutečnosti nic nespadlo a jí se to jen zdálo. Ovšem za malý okamžik zjistila, že nezdálo a sklenička nespadla sama od sebe. Že jí někdo shodil. Nebo spíš něco shodilo, uvědomila si holčička, když se otočila a stála tváří v tvář tomu stvoření, které se v baráku nacházelo s ní. Nemohla se ani pohnout, sotva dýchala. Ani ona "bytost" se zatím nepohnula. S malou pravděpodobností, by nestvůra připomínala člověka, ovšem kdyby stála rovně a na dvou nohách. V tuto chvíli stála ta "věc" na čtyřech nohou, avšak ne jako zvíře, ale opačně. Sice byla na čtyřech "nohou", ale břicho měla natočené směrem ke stropu a záda k zemi. Hlavu měla protočenou jako sova, takže brada směřovala k podlaze a to málo, co zbylo z vlasů trčelo do všech stran na vrcholku jeho hlavy. To stvoření mělo černou, snad špinavou, kůži. Ta byla potažená po celém jeho těle, které bylo pohublé natolik, že to vypadalo, jako by ta kůže byla netažená jen na kostech.

Netvor se ani nepohnul. Očima kmital sem a tam, každým jinak a tak rychle, že ani nemohlo být možné, aby dokázal něco vidět. Holčička se snažila využít situaci, pokud ji nesleduje, má šanci dostat se k zadním dveřím. Couvla tedy o krok zpět, ale jakmile to udělala příšera přestala kmitat očima. Zastavila svůj pohled. Zastavila ho a dívala se přímo na ní. Z hrdla se jí dralo vrčení a rozeběhla se přímo proti malé vyděšené víle.

"Ne! Jdi ode mě!" křičela holčička hlasem plným hrůzy a paniky. Už byla u dveří, ale zjistila, že jsou zavřené. S co největší silou lomcovala klikou, ale ani to nepomohlo. Najednou se jí něco zakouslo do nohy. Vykřikla. Spadla na zem a uviděla tu "věc". Začala jí tahat ode dveří hlouběji do útrob domu. Holčička se pokoušela něčeho chytit. Bezúspěšně. Slyšela, jak se otevírají dveře, a tak se tím směrem podívala. Vypadalo to jako dveře od sklepa.

A taky že byly. Tvor ji stále držel zuby za nohu. Holčička cítila tu bolest, cítila, jak se jí jeho shnilé zuby zarývají stále hlouběji do masa. Máchala kolem sebe rukama, doufala, že se něčeho chytí a vyprostí se ze sevření tě příšery. Nestvůra ji zrovna vláčela okolo dveří, a tak se malá holčička chytla futer. Držela se pevně, ale čím déle se snažila, tím víc jí jeho zuby škubaly maso na noze. Už to nemohla vydržet, bolest byla nesnesitelná, pustila se. Příšera jí pomalu vláčela po schodech dolů. Holčičky hlavička každým krokem narážela na betonový schod. Dívence se zatmívalo před očima. Viděla za sebou krvavou čáru. Její krev.

Konečně nebo spíš bohužel skončily schody a holčička se objevila uprostřed tmavé místnosti. Strašně to tam páchlo hnilobou a ještě něčím jiným - takovou kovovou vůní. Snad to nemůže být... ale ano je. Krev. Pach krve. Pomyslela si holčička. Strašně jí bolela hlava a chtělo se jí spát. Samu sebe přesvědčovala, že je to všechno jen zlý sen.

Příšera jí posunula ještě o kus dál a... Kap kap. Slyšela jak jí vedle hlavy dopadají kapky něčeho prozatím neidentifikovatelného. Až když jí jedna z kapek zabloudila na tvář, si holčička s hrůzou uvědomila, že je to krev. Sáhla si na tvář, aby se ještě naposledy ujistila, co je ona tekutina, která jí stéká po tváři a opravdu. Byla to krev. Přidušeně vykřikla a až teď si s hrůzou uvědomila, že jí příšera pustila nohu a někam zmizela. Teď je moje šance. Problesklo jí hlavou a začala se pomalu, ale opatrně zvedat. Přitom sledovala jakýkoliv pohyb, který by znamenal, že je příšera zpět.

Rozhlížela se, bolela jí hlava a cítila, jak krev z její rány na noze a na hlavě dopadá na zem. Pohled měla zamlžený a sotva se držela na nohou. Chtěla brečet, ale dobře věděla, že na to teď nemá čas, její prioritou bylo dostat se odtud co nejrychleji pryč. Když se už trošku zorientovala podle slabého paprsku světla a poznala, kterým směrem jsou schody, vydala se k nim. Šla pomalu, byla zesláblá, ale šla, a to bylo to hlavní. Už stála pod schody, když za sebou zaslechla kroky.
"Už je tu!" problesklo jí hlavou a tak se po schodech rozběhla nahoru. Už se blížila ke konci schodů, běžela po schodech nahoru co nejrychleji to šlo, to je její jediná šance. Už stála nahoře, viděla vchodové dveře. Sluneční paprsky jako by jí dodaly odvahu, i přes všechnu tu bolest se usmála. Nikoho ani nic neslyšela, jen co dojde ke dveřím bude volné a ze všeho pro ni bude už jen zlý sen.

Stále stála na prahu dveří od sklepa a než stačila udělat svůj první krok ke svobodě, tak se před ní z ničeho nic objevila úplně jiná příšero, co vypadala ještě hrozivěji než ta první. Než vůbec stačila holčička nějak zareagovat, tak se ta bestie, stojící před ní, nějakým způsobem postavila na dvě nohy, rozmáchla se, vší silou praštila do dívenky a ta se začala po schodech kutálet zpět do sklepení.

První, co holčička uviděla, když konečně přišla k sobě po tom pádu, byly příšery stojící v kruhu kolem ní. Mohlo jich být tak půl tuctu. Už pomalu ztrácela všechnu naději. Nebylo úniku. A i kdyby vedla nějaká cesta ven z toho domu, tak už by neměla sílu se zvednou, na to někam dojít. Byl konec. Věděla to, smířila se s tím. Nebrečela, už jen pomalu čekala, až z jejího těla vyprchá život v důsledku všech těch zranění. Začala vzpomínat na všechny šťastné události v jejím životě, snažila se z těch vzpomínek dostat jakoukoli energii, vysávala z nich sílu, nechávala se jimi naplňovat. Měla zavřené oči, nemyslela na příšery kolem ní, nevnímala zvuky, které vydávala. Jen tak tam ležela a vzpomínala.

Když už doufala v to, že nadechla její poslední chvilka na tomhle světě a myslela si, že tohle bude její poslední výdech, tak se největší z těch potvor zvedla a vydala tak odporný zvuk, až sebou děvčátko škublo a otevřelo své modré oči. Příšera hleděla přímo na ní. Pomalu k ní natahovala svou ruku. A chytla ji za její vlásky. Dívenka vykřikla bolestí a prudce zavřela oči, snažila se o to, aby příšeru neviděla. Cítila, jak se jí její vlasy pomalu škubou z hlavy. Najednou se její bolest o mnoho zvýšila, těžce se jí dýchalo. Dýchat už jí skoro nešlo, bylo to jako by měla v krku knedlík. Ale když otevřela oči zjistila, že až tak daleko od pravdy není, jediné v čem se mýlila bylo to, že v krku neměla knedlík, ale měla v něm zabodnutou trubku. Visela asi dva metry nad zemí napíchnutá na kovové rouře.

Příšery se k ní pomalu blížily, ona nemohla dýchat. Tak tohle byl její skutečný konec. V hlavě si vybavila svou maminku, zlaté vlasy, které jí rámovaly obličej, modré oči a vlídný úsměv. Myslela jen na ní, i přes to, že cítila, jak jí příšery trhají maso z jejího břicha.

Světlovlasá žena se procházela po ulicích. Vypadala, že někoho hledá. V ruce měla fotku. Byla na ní ona a její dcera. Každému kdo prošel kolem jí ukázala a ptala se pořád do kola na tu samou věc. Odbila půlnoc a na místě, kde ještě před chvílí stál dům, už zůstala jen prázdná plocha. Jen dva chlapci věděli, že tam ten dům stál...